Povídka za všechny prachy - Zaláskovaný dopisy, co nemaj podpisy…

A tobě, pomyslím si rozzuřeně, jsem házela do schránky milostný dopisy! On se totiž Zrzek stydí dokonce i byť se k ní jen přiblížit na míň než deset metrů! No viděli jste někdy něco takovýho? Já teda ne. Takže ty akce podobný Mission Impossible zůstavaj vždycky na mně. Vypadá to nějak takhle; každém druhej den se po setmění zcela náhodou procházím kolem Morganovic sídla. Je zázrak, že si mě tam ještě nikdy nikdo nevšim, protože s tim svým nakukováním za plot jsem fakt zatraceně nenápadná. No a když konečně zjistím, že přinejmenším ze zahrady mi nehrozí žádný nebezpečí, postavím se zcela nevinně vedle domovní schránky a polemizuju o marnosti svýho konání. V tý chvíli vždycky přemejšlim o tom, že kdybych nebyla blbá, mohla bych ty dopisy dostávat já, a ne nějaká Morganová. A navíc nejsem žádná dohazovačka, do háje! Nechápu, proč to dělám. Člověk, kterej si takhle okatě šlape po štěstí, prostě nemůže bejt úplně normální, je vám to jasný, ne? Až na to, že já si vlastně nemám po čem šlapat, víte? A možná, že když se budu tahat s těma dopisama dost dlouho, tak to přinese trochu štěstí aspoň Billovi, no ne? Haha. Štěstí? S Morganovou? Prahne snad Zrzek po zbytek svýho života aktivně nakupovat a vymetat kosmeťáky? Sakra, proč mě nechceeeee???!!!
Ale stejně vždycky tu šíleně naditou obálku nacpu do schránky, zavrtím hlavou, dovolím si poslední zoufalou myšlenku a odběhnu rozmlouvat Billovi jeho milostný pletky. Stejně mě nikdy neposlouchá. Ach jo. Ale k jednomu hříchu se vám přiznám. Já… neodolala jsem. Jeden ten dopis jsem si nechala. No dobře, dobře, můžete mě zabít! Jenže… berte to z mýho pohledu. Morganová se Zrzkovi nanejvýš tak vysmívá, teda pokud vůbec ví, že existuje. A dostává od něj takový nádherný dopisy! A já? Já ho mám ráda. A dostávám leda tak vynadáno. A to jenom proto, že mu chci pomoct.
„Bože, to je tak nespravedlivý!“ zařvala jsem tenkrát zoufale u sebe v pokoji, když jsem ten dopis otevřela. Byl… takovejdle:

Milá Ashley (to už jsem uronila slzu, proč tam jenom nemůže bejt ,Milá Susan‘???),
možná to pro tebe bude znít jako obyčejná fráze, ale musím ti říct, že od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl, na tebe nemůžu přestat myslet. Myslím na tebe pořád – když vstávám, čistím si zuby, snídám; když jdu do školy, je to ještě horší – tam tě mám pořád na očích, takže na tebe vlastně ani nemusím myslet… Ale představ se stejně nezbavím. Představuju si… já ti ani nevím. Představuju si snad všechno. Jak vstávám – S TEBOU, čistím si zuby – S TEBOU, snídám – S TEBOU… (To už má většinou vaše malá Susan takovou depku, že to musí odložit, ale párkrát jsem to dočetla až do konce, samozřejmě jsem si představovala, že je ten dopis pro mě.)

Fajn, fajn, víc vám toho už neřeknu, protože jinak začnu bulet, ale pokračuje to víceméně v tomhle stylu: Ashley sem, Ashley tam, a jak se Zrzek děsně stydí byť na ni jen promluvit, jak zrudne pokaždý, když ji vidí, jak ji m… no vidíte ty cheaty? Už brečim. A JAK! Sakra, vždyť těm chudákům prvňáčkům zamokřim písemky! No jo, fajn, zapomeňte na to, já jinak vůbec nebrečím, já jsem spíš takovej ten typ, co se stará, když není do smíchu ostatním – třeba Billovi. I když ten mě většinou s chutí seřve. V tomhle ohledu se skvěle doplňujou se slečnou Tylerovou. Ta na mě totiž vyjela hned, jak jsem se po zvonění pokusila nepozorovaně vyklouznout ze třídy. Jenže náhoda je blbec.
„Whitneyová? Co si sakra myslíš, že děláš?“ Jako na potvoru jsme totiž tu bižuli měli dneska poslední hodinu. Takže…
„Ale slečno profesorko, Bill…“
„Whitneyová, jestli už jsi na to stačila zapomenout, seš po škole,“ sjela mě. „Jo, a co se týče Billa Denbrougha, měla bys konečně překonat separační úzkost, děvče. Už na to máš věk,“ ušklíbla se a já mohla umřít vzteky. A starostí. Jenže při vší dobrý vůli jsem nemohla nic dělat. Za další průšvih už by mě rodiče natuty zavraždili. I když máma nepřestává tvrdit, že chápe mou nehynoucí lásku k Billovi velmi dobře. Jo, jo, bylo by to s nima skvělý, kdyby táta na druhou stranu věčně neprohlašoval, že mu zůstává záhadou, co na tom „koktavým klukovi odvedle“ vidim.
No, a tak nějak se teda stalo, že teď sedím u nás ve třídě, opravuju písemky s myšlenkami typu ‚jak může někdo napsat, že nula krát jedna je deset‘, praží do mě sluníčko, který někde úplně jinde (a já do háje nevím kde) prozařuje Zrzkovy krásný vlasy, a mám děsnou pifku na největší dvě pipuše na světě – slečnu Tylerovou a Ashley Morganovou. Kam jenom ten Bill moh jít? Tohle přece ještě nikdy neudělal! Bože! Vždycky, když jsem nervózní, si děsně koušu nehty. Snažím se s tím přestat, ale dnešek je fakt nadstandardní případ, takže už je mám úplně nakrátko. Určitě šel domů, uklidňuju se. Nebo do parku, beze mě, objímá stromečky a potichu mi nadává. No, nadává mi tak jako tak, ale proč se zatěžovat ještě s tim, že jo? Určitě je v pohodě. Jo jo, je v pohodě, a hned jak zazvoní a já skončím s tím opravováním, tak ho pudu najít. A zazvoní přesně za tři… dva… jedna… JO! Rychle načmárám počet chyb na poslední písemku a vyletím ze třídy jako namydlenej blesk, až málem porazím slečnu Tylerovou, která mě jde zjevně velice neochotně „vysvobodit.“
„Whitneyová!“ zařve za mnou, ale pak nade mnou jen mávne rukou a hledí si svýho. Dobře dělá. Ona totiž separační úzkost a s ní taky velká láska hory přenášej.

2. Kapitola || 4. Kapitola

Jo, v Derry, tam se to žije!Děsnej řízek Ben Hanscom Já se bojim! Whitneyová a Bill KoktaHolubi, důchodci, milenci, kachny a… BillZaláskovaný dopisy, co nemaj podpisy…Jsem to ale trotl!Prodáváte feromony v oranžové barvě?